Tři mimořádně talentovaní mladí hudebníci ze Zlínsého kraje se představí jako sólisté v rámci unikátního hudebního projektu Malí velcí filharmonici. Nenechte si ujít slavnostní koncert 4. 5. v 19.00 v Kongresovém centru Zlín! V předprodeji zbývají poslední vstupenky.
(15 let, ZUŠ Hulín, pedagog: Martina Mergentalová)
Na klavír hraje od čtyř let. Na svém kontě má řadu hudebních úspěchů. Umístila se ve zlatém pásmu na Celostátní přehlídce Mládí a Bohuslav Martinů 2023, ve stříbrném pásmu na Mezinárodní soutěžní přehlídce PIANOFORTE PER TUTTI 2023. Získala 3. místo v Mezinárodní Novákově klavírní soutěži v Kamenici nad Lipou 2022. Je držitelkou Zlatého oříšku Zlínského kraje 2022. Věnuje se aktivně také sborovému zpěvu.
Jak se připravuješ na své sólové působení?
Začala jsem se připravovat už o letních prázdninách a teď je to už velmi intenzivní příprava. Cvičím každý den okolo tří až čtyř hodin a samozřejmě mám ještě hodiny s mojí paní učitelkou. Kromě paní učitelky se mi věnuje ještě maminky, která je také klavíristka.
Moc se na Malé velké filharmoniky těším. Je to výzva a doufám, že získám nějaké nové zkušenosti.
Jsou nějaká úskalí, která musíš v přípravě překonávat?
Těmi je někdy únava, protože čas kloubím se školou, chodím na gymnázium. Čas se snažím si organizovat tak, aby únava nezničila kvalitu cvičení.
Co od toho projektu očekáváš?
JP: Já jsem si vždycky přála si zahrát před orchestrem. A když jsem se dověděla, že se mi to díky tomuto projektu splní, byla jsem šťastná. Doufám, že získám nové zkušenosti a že se zocelím na pódiu.
Stíháš něco dalšího, kromě hry na klavír? Co ti dělá ještě radost, čím se odreagováváš?
Já ještě chodím do sboru, takže určitě zpívání. Se sborem máme také hodně aktivit, a to se doplňuje s tím klavírem.
Chceš se v budoucnu stát profesionální hudebnicí?
Ano. Nemám úplně jasně dané, kde bych ráda skončila jako hudebník. Ale chtěla bych, aby mě to bavilo a byla jsem s tím co dělám spokojená. A také bych ráda zdolávala další výzvy, stejně jako teď, v projektu Malí velcí filharmonici.
Kdo ti bude fandit?
Tím, že jsem z hudební rodiny, tak mi všichni fandí a těší se. Moji kamarádi a samozřejmě moje paní učitelka.
(15 let, ZUŠ Uherské Hradiště, pedagog: Jiří Pospíchal)
Je držitelem 1. místa a absolutním vítězem krajského kola soutěže ZUŠ ve hře na smyčcové nástroje. Vyhrál krajské kolo v soutěži společnosti Akord Kvint. S dalšími tělesy, kde působí, získal 2. cenu primárius smyčcového kvarteta ve Františkových Lázních, se smyčcovým orchestrem ZUŠ UH 1. cenu v Olomouci a s cimbálovou muzikou ZUŠ UH 1. cenu v Mikulově. Již několikrát vystoupil jako sólista společně s orchestrálním tělesem.
Jak se připravuješ na své sólové působení?
Cvičím s tátou, který je zároveň můj učitel, nebo sám. Denně tak jednu až tři hodiny. Připravuji se od minulého léta a znám tu skladbu dobře. Důležitý je pro mě zvuk a dobrá technika.
Těšíš se na orchestr?
Ano, moc se těším. Už jsem hrál s různými orchestry nebo v nich. Když jsem součástí orchestru, samozřejmě mám kolem sebe víc lidí, kteří mi mohou pomoci, ale když hraji sólově před orchestrem, tak je to jenom na mě.
Co od toho projektu očekáváš?
Pro mě to je velká výzva a nová zkušenost.
Rád bych v budoucnu byl muzikant, ať už součástí orchestru, nebo jako sólista. Mám velký vzor právě v tátovi, který sám hrával v orchestru České filharmonie. Mě se líbí to cestování s tím spojené a také to, že se pracuje na různorodém repertoáru. Mám rád kulturní život. Jít ve stopách táty a hrát v České filharmonii by byl určitě splněný sen.
Stíháš něco dalšího, kromě hry na housle? Co ti dělá ještě radost, čím se odreagováváš?
Já hraju ještě badminton a pin pong. Pak taky hraju v kvartetu a cimbálové muzice.
(17 let, ZUŠ Zlín, pedagog: Vojtech Szabó)
Je vítězkou celostátního kola soutěže ZUŠ ve hře na akordeon. Úspěchy sklidila i na mezinárodní úrovni. Byla vybrána do mezinárodních mistrovských kurzů Ameropa Musica, působila zde v orchestru pod vedením T. Williamse. Spolupracovala s Pavlem Šporclem, Městským divadlem Zlín, Filharmonií Bohuslava Martinů, ČRo Ostrava, koncertovala s akordeonistou Vojtechem Szabó, nahrávala s Tomášem Klusem Tvoří duo se zlínskou herečkou a šansoniérkou Helenou Čermákovou.
Jak se připravuješ na své sólové působení?
Připravuji se sama se svým profesorem, jelikož moji rodiče působí ve zcela jiném oboru, než je hudba. Jsou mi však velkou oporou při cvičení a zároveň díky nim můžu hrát na tak skvělý nástroj. Skladbu, která zazní na koncertu, hraju od října. Je pro mě výzvou, protože ji napsal autor z 21. století a zní velmi rytmicky a emocionálně. Zároveň je zajímavá tím, že byla napsaná pro bandoneon. Chtěla bych do ní dát kus sebe a doufám, že to posluchači uslyší.
Co od toho projektu očekáváš?
Nové zkušenosti, poznání úžasných muzikantů, se kterými možná budu jednou mít tu čest spolupracovat. Zároveň se moc těším na výkony ostatních sólistů.
Chtěla by ses věnovat hudbě v budoucnu profesionálně?
Nejsem si tím jistá, ale pokud ano, tak ještě nevím v jaké roli. Každopádně bych ráda dostávala akordeon více do povědomí široké veřejnosti. Jsem rovněž nadšená, že si můžu vyzkoušet hraní s celým orchestrem, a ještě býti sólistkou, protože není tak běžné vídat akordeon jako sólový nástroj za doprovodu velkých těles.
Co ti dělá ještě radost, čím se odreagováváš?
Mým odreagováním od hudby je škola. Baví mě, že oproti akordeonu je to zcela jiný typ učení. Mimo to tančím a zpívám ve folklórním souboru Kašava a hraji na varhany v kostele u nás na Březůvkách a na Provodově.
Jakou máš podporu okolí?
Podporu od svých nejbližších mám obrovskou, pomáhá mi jak rodina tak přátelé. Doufám, že všichni dorazí a užijí si koncert stejně jako já.
Posláním projektu Malí velcí filharmonici je vytvořit podmínky pro propojení generací a přenesení zkušeností na budoucí mladé umělce. Potřetí vznikl zcela jedinečný orchestr s výjimečným zvukem. Je tvořen 65 talentovanými žáky základních uměleckých škol z celého Zlínského kraje a 25 členy Filharmonie Bohuslava Martinů, kteří byli zároveň mentory mladým kolegům.
Děkujeme za podporu všem partnerům, účastníkům, učitelům, ředitelům, rodičům, přátelům, celému pořadatelskému týmu a dalším, bez kterých by tento projekt nemohl vzniknout.
Věci, které mění život, mění úhel pohledu, přináší jedinečnou zkušenost. Takový popis se hodí i na projekt Malí velcí filharmonici. Výsledkem projektu je orchestr, který tvoří talentovaní žáci základních uměleckých škol z celého kraje a členové Filharmonie Bohuslava Martinů. Takový orchestr potřebuje ve svém čele opravdu velkou osobnost a tou je šéfdirigent zlínské filharmonie Robert Kružík, kterého tímto vítám v našem Zámeckém obýváku.
V jednom kraji je takový projekt docela mimořádný v celorepublikovém kontextu. Jedná se o 65 talentovaných žáků základních uměleckých škol a 25 členů filharmonie. Ty máš s takovým projektem zkušenost z obou stran. Jak z pozice hráče v orchestru, tak dirigenta. Co takový projekt může znamenat pro žáka sedícího v orchestru, co může znamenat pro zkušeného filharmonika?
Jako dítě, jako violoncellista, jsem v deseti letech hrál v symfonického tělese, v orchestru Mladí brněnští symfonikové, pod vedením tehdy Jakuba Hrůši, Tomáše Krejčího a jiných. Musím říct, že mě to opravdu nasměrovalo ještě více hudebním směrem. Je něco úžasného, když můžete hrát s podobně starými kamarády, v takovém velkém tělese, jako je symfonický orchestr. Takže pro mě v těch deseti, jedenácti letech, to byla úžasná zkušenost. Dostal jsem se s orchestrem i do Rudolfina, absolvoval zájezd do Japonska, do Francie. Za mne je to něco, co je pro ty děti naprosto zásadní, a je skvělé, když se to pěstuje a podporuje.
Pro toho profesionálního hráče, kterému „přistává“ každý týden na pult nový program, tak je to také něco jiného. Pracuje s dětmi a mladými muzikanty, kteří to nemají jako dennodenní chleba, mají to jako projekt, který je těší, a chtějí ho odvést co nejlépe. Pro hráče profíky je to něco úplně jiného, když můžou spolupracovat s tak nadšeným týmem.
Co může ve výsledku očekávat posluchač?
Je to konsenzus těchto dvou věcí. Má před sebou těleso složené z profesionálních muzikantů, kteří jsou ostřílení, vystudovaní v daném oboru, a dětí, které tímto směrem kráčejí. Ty energie zkušeného hráče a nadšeného studenta se spojí v něco, co posluchač musí stoprocentně vnímat. Je to něco výjimečného, co se neodehrává na běžném abonentním koncertě.
Je to jiný zvuk orchestru?
Stoprocentně…
Zajímá mě také úhel pohledu dirigenta. Protože má před sebou jiný hudební celek, je živelný. Probíhá tam mezigenerační dialog, věkově, zkušenostmi i myšlením jsou si muzikanti vzdálenější. Ta práce musí být jiná než s běžným orchestrem.
Je to tak. Člověk jako dirigent nějak nastavuje styl komunikace a styl zkoušení s profesionálními muzikanty, jinak s amatérskými muzikanty, s dětmi, se studentským orchestrem. V tomto případě je to takový mix a vlastně to není úplně jednoduché. S profesionálním orchestrem mnohdy zkouším úplně jiným způsobem, ještě úplně jinak bych zkoušel s čistě studentským orchestrem. Je to občas oříšek, jakým způsobem mluvit, aby to bylo srozumitelné pro oba tábory, které v ten okamžik jsou v jednom týmu.
Máme za sebou některé zkoušky, už víme, že cíl bude určitě zajímavý a hezký. Takže bychom mohli něco říct o repertoáru a o tom, že se během koncertu představí také tři sólisté, kteří na sebe upozorňují v národním i mezinárodním kontextu, vyhrávají soutěže, ale třeba i koncertují samostatně.
Mám z toho velkou radost, myslím, že kráčíme dobrým směrem. Dáváme tam prostor třem různorodým sólistům a různorodý je i program, kdy zazní Haydnův klavírní koncert, dále koncert pro akordeon a k tomu ještě Lalova Španělská symfonie pro housle.
Těch stylů a způsobů hry, které ty děti poznají a musí odlišovat, je mnoho. A i o tom je ono propojení s praxí. Hráč musí odlišovat, jestli hraje Haydna, nebo Piazollu, tam orchestr doprovází sólistu. Na programu jsou také dvě skladby čistě pro orchestr.
Jedna z nich je skladba z dílny známého moravského hudebníka Jiřího Pavlici. Ten Ti bude během koncertu koukat na záda. Je to pro dirigenta větší nervozita, nebo máš radost z nějakého sdílení? Jak vnímáš jeho skladbu?
S Jirkou se známe dlouho, pojí nás rodinné přátelství. Nebojím se toho, že mi bude dýchat na záda. Jak ho znám, tak to bude obrovská podpora i pro muzikanty. Určitě nám k tomu něco hezkého řekne, a když neřekne, tak zahraje. Je to dobře. Všeobecně jsem rád, když diriguji díla skladatelů, kteří to napsali pro nás, nebo je to premiéra díla, kdy ta interakce mezi interpretem a skladatelem může nastat. Protože pokud člověk diriguje skladatele, kteří už jsou několik set let mrtví, tak se stále jen dohaduje, jak to asi chtěl. Zatímco s tím živým skladatelem, který tam je přítomen, a navíc to je ještě interpret, což je teď příklad toho Jirky Pavlici, tak to můžeme na místě rovnou udělat tak, jak on to chce.
To mě přivádí na myšlenku. Máme Rok české hudby, skloňuje se Smetana a jeho výročí. Jakým způsobem se přistupuje k jeho hudbě, co všechno vám dirigentům pomáhá při studování jeho skladeb? Jak to třeba tehdy bylo politicky, kde se době komponování ten člověk nacházel? Není to asi jen o tom, co máte před sebou v notách?
Samozřejmě. To není jen otázka Roku české hudby, nebo výročí 200 let Smetany. Ale všeobecně jsou pro dirigenta širší souvislosti alfa omega a mělo by to být i pro daného hráče. Od začátku svého dirigování přistupuji k praxi tak jak říkáš, že si nastuduji kontext, jestli to bylo na objednávku, jestli to bylo impulzivní, jestli to vznikalo třeba jako v případě Smetany ve Švédsku jako Švédské básně, nebo v době jeho hluchoty – Má vlast a jiná díla operního charakteru. Člověk se snaží poznat to dílo ze všech možných úhlů. Čím víc historického materiálu je, tím lépe. Často se ale stává, že ten studijní materiál není vůbec žádný, je přiložena jen partitura. Teď jsem dirigoval Terezínské autory, což jsou velice závažná díla psaná v Terezíně a Osvětimi, a k tomu není doloženo nic. Ale v té hudbě je řečeno vše. Mnohdy, když člověk studuje a prochází partituru, tak dojde k tomu proč, i když je to samozřejmě subjektivní. Ale to je klíč k tomu, co děláme, proč to děláme. Člověk se snaží skladbu poznat ze všech stran, a to by ho mělo navést na správnou interpretaci.
Ty jako profík dokážeš poznat, když vidíš třeba své začínající kolegy, jak do hloubky se skladě věnovali?
Myslím, že ano.
Jak je pro dirigenta náročné to, že hudbu slyší v hlavě pořád trochu napřed? Nejdříve ukážeš gesto a až pak hrají muzikanti…
Když člověk diriguje tu danou dobu nebo takt, tak by se měl dívat očima dopředu, aby viděl, co je za rohem, za dalším taktem. Ono to ale při tom zkouškovém procesu není jen o tom. Dirigent musí kombinovat trojí způsob myšlení. Musí být v ten daný moment tam kde je, vnímat přítomnost, protože tam se dějí ty zásadní věci a musí si to pamatovat a následně umět interpretovat hráčům co se tam stalo a do toho ještě myslet napřed. Takže to není jen o tom být hlavou nebo myšlenkou dopředu, ale být v současné chvíli i tady a teď a při tom přemýšlet co bylo.
Ještě k nárokům na práci dirigenta… Mám pocit, že musí mít i dobrou kondičku. Tebe jsem taky viděla při dirigování skákat!
Použiji k tomu takové známé přirovnání. Zadirigovat operu tří hodin čistého času je prý jako složit vagon uhlí. Ne že bych tedy měl tu vlastní zkušenost s takovým srovnáním. K tomu je krásná vzpomínka na Rafaela Kubelíka, který se po letech vracel k dirigování Mé vlasti na Pražském jaru a v té době už několik let aktivně nedirigoval. Začal proto aktivně cvičit s činkami, aby jakousi fyzičku zase trochu získal. Fyzično je u nás také důležité, ale myslím si, že nejnáročnější je především ta psychika a emoce, kterou dirigent zákonitě musí tomu tělesu předávat. A je velký rozdíl mezi pohybem bezemočním ve fitku na pásu, s činkami, kdy se člověk soustředí na to, aby správným způsobem nastavil své tělo a není v tom emoce a kdy naopak jde do pohybu emotivně. Tam je to úplně jiná energie.
Je nějaký klíč, podle kterého může laik poznat, že dirigent, který stojí před orchestrem, je skutečně dobrý?
To si nejsem jistý, že to úplně může poznat. Myslím si, že to může poznat na výsledku, ne na tom dirigentovi. Jsme tak různorodí dirigenti, používáme různorodé techniky a způsob vyjadřování. Tím nemyslím verbální, ale neverbální. Jsou dirigenti, kteří jsou minimalističtí a je tam obrovská emoce a jsou dirigenti, kteří se tam mohou takzvaně roztrhat a ta emoce z toho vůbec nejde. Je to velice těžká otázka, protože i přijetí toho daného dirigenta v konkrétní situaci může být individuální. Pro někoho může být charismatický a pro jiného vůbec.
Zadirigovat operu tří hodin čistého času je prý jako složit vagon uhlí.
O Tobě často říkám, že jsi jedním z nejzajímavějších dirigentů mladé generace, i přesto, že máš na svém kontě už obrovské množství počinů, včetně operních a na podobném projektu jako jsou Malí velcí filharmonici spolupracuješ s Českou filharmonií. Který z těch projektů je pro Tebe srdcový, zajímavý, na co už nikdy nezapomeneš?
Já se podržím toho tématu, o kterém se tady bavíme. Je výjimečné pracovat s mladými, nejmladšími, se studenty a dětmi. To je energie, která je přirozená, automatická a povznášející. Je to něco jiného než běžná praxe s profesionálními tělesy. Několik let jsem spolupracoval s Českou filharmonií na přípravách koncertů ve spolupráci se ZUŠ a Petrem Altrichtrem a je to něco na co asi nikdy nezapomenu. Ta energie, která na zkouškách i koncertech je, je jedinečná.
Těch momentů bylo více, nejen se studentskými orchestry. Mám nádhernou vzpomínku, kdy jsme s orchestrem Janáčkovy opery pořádali koncert v době mezi kovidovými vlnami, kdy jsme mohli hrát, ale byl zákaz zpěvu. Hráli jsme Proroctví Libuše z opery Libuše a protože se nemohlo zpívat, tak Libuše to proroctví recitovala. Celkově to mělo velkou sílu.
A pak bych mohl pokračovat dál a dál. Pamatuji si velice dobře na svůj první inaugurační koncert se zlínskou filharmonií, to bylo něco, co v člověku také zůstane. Kdy jsme společně provedli Sukovu symfonii E dur a od té doby je to jedna z mých nejmilovanějších symfonií.
Zlínský orchestr je podle mě vůbec v rámci Česka úžasný hráčsky, má hezkou energii, je tam cítit Morava. Co kromě orchestru máš ve Zlíně ještě rád?
Se zlínskou filharmonií jsem měl svou úplně první zkušenost v šestnácti letech, kdy jsem s ní hrál sólově na violoncello ještě nahoře v Domě umění. A po dvanácti letech jsem tady dirigoval open air koncert na platformě Baťova institutu, dirigoval jsem půlku Mé vlasti a pamatuji si, že jsem z toho koncertu večer přijel domů a nemohl jsem spát. Myslel jsem na to, že by bylo krásné s tímto tělesem častěji spolupracovat. Právě pro tu energii, která v něm je. Velice brzy přišla nabídka na abonentní koncert, který proběhl v lednu 2020. A po tomto jsem dostal od pana ředitele filharmonie nabídku na pozici šéfdirigenta. Takže já to beru jako malý zázrak, že moje přání, vyřčeno někdy v noci po koncertě, se velice brzy splnilo.
Je to těleso, s kterým jsem strašně rád, je to těleso, které je mladé duchem, má energii, která se jen tak nevidí, ta Morava tam je… Mám to spojeno se Zlínem i jako městem, jsem tu poslední tři roky skoro pořád, a je to velmi mladé, pulzující město.
Děkuji za rozhovor. Zakončila bych ho přáním, ať se plní nejen sny Tobě a zlínské filharmonii, i účastníkům našeho společného projektu Malí velcí filharmonici, který spojil děti ze ZUŠ Zlínského kraje FBM, i Živý Zlín. Ať se všechno vydaří, ať ta euforie přijde a čerpáme z ní dlouhá léta.
Děkuji.
S Robertem Kružíkem si povídala ředitelka Živého Zlína Jana Kubáčová.
Podcast s Robertem Kružíkem si můžete poslechnout zde.
Včera naše ředitelka Jana Kubáčová navštívila společně se zástupci IS Produkce s.r.o. studio Dobrého rána, aby představila unikátní výstavu Baťa: 130 let poté.
Podívejte se na záznam zde.
Výstava je k vidění v Kolektivním domě až do 14. dubna a nabízí více než sto let staré fotografie rozhýbané a kolorované pomocí umělé inteligence nebo virtuálního zaměstnance firmy Baťa.
Zámecký obývák. Přesně tak se jmenuje náš nový podcast, se kterým nasajete inspiraci od zajímavých hostů, nahlédnete do zákulisí Živého Zlína a váš pohled na naše město bude zase o něco barevnější.
Proč je Zlín podobný New Yorku, v čem je výstava ve Zlíně výjimečná a kdo je Tofa? Na to vše odpovídá naší ředitelce Janě Kubáčové světoznámá umělkyně Eliška Podzimková, jejíž výstavu zahájíme už ve čtvrtek 18. ledna v 17 hodin!
Vzhůru k poslechu! Najdete nás také na Spotify, Apple Podcasts a dalších streamovacích platformách.
V sále kolektivního domu bude od 6. března přístupná výstava k 90. výročí od založení ZUŠ Zlín. Ke svým kulatinám ale připravila škola daleko rozsáhlejší program. Znáte pozadí vzniku této nejstarší zlínské ZUŠ? Přečtěte si o ní v rozhovoru s ředitelkou Martinou Hniličkovou.
Za jakých okolností škola vznikla?
Dnešním slovníkem to byla občanská iniciativa zlínského pěveckého spolku Dvořák, která udělala první zakladatelský krok. Další proměna ve čtyřoborovou uměleckou školu byla motivována stejným cílem – možností individuálního uměleckého rozvoje a kulturního vyžití jedince. Počátek šedesátých let byl pro kulturu úrodný nejen vznikem lidových škol umění, ale také fenoménem bigbítu, divadel malých forem, nebo filmové Nové vlny. Byla to doba definitivního odmítnutí socialistického realismu ve všech oblastech umění. Společenská poptávka urychlila rozšíření sítě LŠU v neuvěřitelně krátké době. Na počátku byly čtyři LŠU v celém Jihomoravském kraji (jedna z nich byla i zlínská – jako první v regionu). Dnes jen
v samotném Zlíně je 5 škol.
ZUŠ Zlín pod současnou zkratkou existuje od roku 1991. Je přímou pokračovatelkou lidové školy umění, která vznikla v letech 1961 – 1963 rozšířením Městské hudební školy Dvořák o další tři umělecké obory – taneční, literárně-dramatický a výtvarný. Dnes se 1400 žáky patří k největším v republice.
Má působení ZUŠ zásadní vliv na kulturní úroveň společnosti?
Kulturnost nezměříme žádnými „píplmetry“. Určitou zpětnou vazbou je zájem dětí a jejich rodičů. Studium je dobrovolné a částečně placené. Přes nepříznivý demografický vývoj, covidovou a post-covidovou dobu a současnou ekonomickou krizi je kapacita školy dlouhodobě naplněna. Kultivace žáků a studentů školy nevede jen ke zkvalitnění jejich vlastního života. Dá se mluvit i o jakési „společenské návratnosti“. Starají se o ni absolventi školy ve filharmoniích (ve Zlíně Filharmonie Bohuslava Martinů), folklorních souborech
(spolu s absolventy tanečního oboru) i jiných hudebních tělesech, stejně jako mnozí herci divadel, zejména Městského divadla Zlín. Absolventi výtvarného oboru zas dlouhodobě formují tvář města a výtvarnou kulturu. Sotva bychom našli oblast, ve které by nezanechali svou stopu například designeři a architekti.
Začít můžeme u městského mobiliáře a veřejné zeleně, pokračujme namátkou koupalištěm, sportovní halou a lezeckou stěnou, bydlením, bankou, obchodním centrem, multikinem nebo logistickým centrem. Bývalí absolventi také výrazně ovlivňují úroveň školství na všech stupních včetně Univerzity Tomáše Bati, kde jako pedagogové vzdělávají a vychovávají další generace. Ale především – pro koho by krajské město zřizovalo filharmonii, divadlo či galerii, když by ve Zlíně nebyl zájem kultivovaných posluchačů a diváků? Kvalita života přece nespočívá jen v uspokojování materiálních potřeb…
Jak budou oslavy probíhat?
Škola si kulaté výročí připomíná celý březen (škola vznikla 28. 3. 1933). Představí se všechny čtyři umělecké obory, žáci současní i minulí a jejich učitelé v různých prostorách– Kongresové centrum, Kolektivní dům, foyer školy, radnice, Malá scéna.
Výročí zaštítili umělečtí patroni a absolventi školy – osobnosti známé v celorepublikovém i mezinárodním kontextu, kterým Základní umělecká škola Zlín dala základy jejich profesionálního života: Robert Kozánek (vedoucí skupiny pozounů České filharmonie), Jan Šťastný (herec Divadla na Vinohradech), Markéta Šimčíková (umělecká vedoucí Dance Studio Starlight), Jindřich Nový (architekt a ředitel Kanceláře architekta města Zlína).
Celý program oslav
Nejnovější komentáře