Věci, které mění život, mění úhel pohledu, přináší jedinečnou zkušenost. Takový popis se hodí i na projekt Malí velcí filharmonici. Výsledkem projektu je orchestr, který tvoří talentovaní žáci základních uměleckých škol z celého kraje a členové Filharmonie Bohuslava Martinů. Takový orchestr potřebuje ve svém čele opravdu velkou osobnost a tou je šéfdirigent zlínské filharmonie Robert Kružík, kterého tímto vítám v našem Zámeckém obýváku.
V jednom kraji je takový projekt docela mimořádný v celorepublikovém kontextu. Jedná se o 65 talentovaných žáků základních uměleckých škol a 25 členů filharmonie. Ty máš s takovým projektem zkušenost z obou stran. Jak z pozice hráče v orchestru, tak dirigenta. Co takový projekt může znamenat pro žáka sedícího v orchestru, co může znamenat pro zkušeného filharmonika?
Jako dítě, jako violoncellista, jsem v deseti letech hrál v symfonického tělese, v orchestru Mladí brněnští symfonikové, pod vedením tehdy Jakuba Hrůši, Tomáše Krejčího a jiných. Musím říct, že mě to opravdu nasměrovalo ještě více hudebním směrem. Je něco úžasného, když můžete hrát s podobně starými kamarády, v takovém velkém tělese, jako je symfonický orchestr. Takže pro mě v těch deseti, jedenácti letech, to byla úžasná zkušenost. Dostal jsem se s orchestrem i do Rudolfina, absolvoval zájezd do Japonska, do Francie. Za mne je to něco, co je pro ty děti naprosto zásadní, a je skvělé, když se to pěstuje a podporuje.
Pro toho profesionálního hráče, kterému „přistává“ každý týden na pult nový program, tak je to také něco jiného. Pracuje s dětmi a mladými muzikanty, kteří to nemají jako dennodenní chleba, mají to jako projekt, který je těší, a chtějí ho odvést co nejlépe. Pro hráče profíky je to něco úplně jiného, když můžou spolupracovat s tak nadšeným týmem.
Co může ve výsledku očekávat posluchač?
Je to konsenzus těchto dvou věcí. Má před sebou těleso složené z profesionálních muzikantů, kteří jsou ostřílení, vystudovaní v daném oboru, a dětí, které tímto směrem kráčejí. Ty energie zkušeného hráče a nadšeného studenta se spojí v něco, co posluchač musí stoprocentně vnímat. Je to něco výjimečného, co se neodehrává na běžném abonentním koncertě.
Je to jiný zvuk orchestru?
Stoprocentně…
Zajímá mě také úhel pohledu dirigenta. Protože má před sebou jiný hudební celek, je živelný. Probíhá tam mezigenerační dialog, věkově, zkušenostmi i myšlením jsou si muzikanti vzdálenější. Ta práce musí být jiná než s běžným orchestrem.
Je to tak. Člověk jako dirigent nějak nastavuje styl komunikace a styl zkoušení s profesionálními muzikanty, jinak s amatérskými muzikanty, s dětmi, se studentským orchestrem. V tomto případě je to takový mix a vlastně to není úplně jednoduché. S profesionálním orchestrem mnohdy zkouším úplně jiným způsobem, ještě úplně jinak bych zkoušel s čistě studentským orchestrem. Je to občas oříšek, jakým způsobem mluvit, aby to bylo srozumitelné pro oba tábory, které v ten okamžik jsou v jednom týmu.
Máme za sebou některé zkoušky, už víme, že cíl bude určitě zajímavý a hezký. Takže bychom mohli něco říct o repertoáru a o tom, že se během koncertu představí také tři sólisté, kteří na sebe upozorňují v národním i mezinárodním kontextu, vyhrávají soutěže, ale třeba i koncertují samostatně.
Mám z toho velkou radost, myslím, že kráčíme dobrým směrem. Dáváme tam prostor třem různorodým sólistům a různorodý je i program, kdy zazní Haydnův klavírní koncert, dále koncert pro akordeon a k tomu ještě Lalova Španělská symfonie pro housle.
Těch stylů a způsobů hry, které ty děti poznají a musí odlišovat, je mnoho. A i o tom je ono propojení s praxí. Hráč musí odlišovat, jestli hraje Haydna, nebo Piazollu, tam orchestr doprovází sólistu. Na programu jsou také dvě skladby čistě pro orchestr.
Jedna z nich je skladba z dílny známého moravského hudebníka Jiřího Pavlici. Ten Ti bude během koncertu koukat na záda. Je to pro dirigenta větší nervozita, nebo máš radost z nějakého sdílení? Jak vnímáš jeho skladbu?
S Jirkou se známe dlouho, pojí nás rodinné přátelství. Nebojím se toho, že mi bude dýchat na záda. Jak ho znám, tak to bude obrovská podpora i pro muzikanty. Určitě nám k tomu něco hezkého řekne, a když neřekne, tak zahraje. Je to dobře. Všeobecně jsem rád, když diriguji díla skladatelů, kteří to napsali pro nás, nebo je to premiéra díla, kdy ta interakce mezi interpretem a skladatelem může nastat. Protože pokud člověk diriguje skladatele, kteří už jsou několik set let mrtví, tak se stále jen dohaduje, jak to asi chtěl. Zatímco s tím živým skladatelem, který tam je přítomen, a navíc to je ještě interpret, což je teď příklad toho Jirky Pavlici, tak to můžeme na místě rovnou udělat tak, jak on to chce.
To mě přivádí na myšlenku. Máme Rok české hudby, skloňuje se Smetana a jeho výročí. Jakým způsobem se přistupuje k jeho hudbě, co všechno vám dirigentům pomáhá při studování jeho skladeb? Jak to třeba tehdy bylo politicky, kde se době komponování ten člověk nacházel? Není to asi jen o tom, co máte před sebou v notách?
Samozřejmě. To není jen otázka Roku české hudby, nebo výročí 200 let Smetany. Ale všeobecně jsou pro dirigenta širší souvislosti alfa omega a mělo by to být i pro daného hráče. Od začátku svého dirigování přistupuji k praxi tak jak říkáš, že si nastuduji kontext, jestli to bylo na objednávku, jestli to bylo impulzivní, jestli to vznikalo třeba jako v případě Smetany ve Švédsku jako Švédské básně, nebo v době jeho hluchoty – Má vlast a jiná díla operního charakteru. Člověk se snaží poznat to dílo ze všech možných úhlů. Čím víc historického materiálu je, tím lépe. Často se ale stává, že ten studijní materiál není vůbec žádný, je přiložena jen partitura. Teď jsem dirigoval Terezínské autory, což jsou velice závažná díla psaná v Terezíně a Osvětimi, a k tomu není doloženo nic. Ale v té hudbě je řečeno vše. Mnohdy, když člověk studuje a prochází partituru, tak dojde k tomu proč, i když je to samozřejmě subjektivní. Ale to je klíč k tomu, co děláme, proč to děláme. Člověk se snaží skladbu poznat ze všech stran, a to by ho mělo navést na správnou interpretaci.
Ty jako profík dokážeš poznat, když vidíš třeba své začínající kolegy, jak do hloubky se skladě věnovali?
Myslím, že ano.
Jak je pro dirigenta náročné to, že hudbu slyší v hlavě pořád trochu napřed? Nejdříve ukážeš gesto a až pak hrají muzikanti…
Když člověk diriguje tu danou dobu nebo takt, tak by se měl dívat očima dopředu, aby viděl, co je za rohem, za dalším taktem. Ono to ale při tom zkouškovém procesu není jen o tom. Dirigent musí kombinovat trojí způsob myšlení. Musí být v ten daný moment tam kde je, vnímat přítomnost, protože tam se dějí ty zásadní věci a musí si to pamatovat a následně umět interpretovat hráčům co se tam stalo a do toho ještě myslet napřed. Takže to není jen o tom být hlavou nebo myšlenkou dopředu, ale být v současné chvíli i tady a teď a při tom přemýšlet co bylo.
Ještě k nárokům na práci dirigenta… Mám pocit, že musí mít i dobrou kondičku. Tebe jsem taky viděla při dirigování skákat!
Použiji k tomu takové známé přirovnání. Zadirigovat operu tří hodin čistého času je prý jako složit vagon uhlí. Ne že bych tedy měl tu vlastní zkušenost s takovým srovnáním. K tomu je krásná vzpomínka na Rafaela Kubelíka, který se po letech vracel k dirigování Mé vlasti na Pražském jaru a v té době už několik let aktivně nedirigoval. Začal proto aktivně cvičit s činkami, aby jakousi fyzičku zase trochu získal. Fyzično je u nás také důležité, ale myslím si, že nejnáročnější je především ta psychika a emoce, kterou dirigent zákonitě musí tomu tělesu předávat. A je velký rozdíl mezi pohybem bezemočním ve fitku na pásu, s činkami, kdy se člověk soustředí na to, aby správným způsobem nastavil své tělo a není v tom emoce a kdy naopak jde do pohybu emotivně. Tam je to úplně jiná energie.
Je nějaký klíč, podle kterého může laik poznat, že dirigent, který stojí před orchestrem, je skutečně dobrý?
To si nejsem jistý, že to úplně může poznat. Myslím si, že to může poznat na výsledku, ne na tom dirigentovi. Jsme tak různorodí dirigenti, používáme různorodé techniky a způsob vyjadřování. Tím nemyslím verbální, ale neverbální. Jsou dirigenti, kteří jsou minimalističtí a je tam obrovská emoce a jsou dirigenti, kteří se tam mohou takzvaně roztrhat a ta emoce z toho vůbec nejde. Je to velice těžká otázka, protože i přijetí toho daného dirigenta v konkrétní situaci může být individuální. Pro někoho může být charismatický a pro jiného vůbec.
Zadirigovat operu tří hodin čistého času je prý jako složit vagon uhlí.
O Tobě často říkám, že jsi jedním z nejzajímavějších dirigentů mladé generace, i přesto, že máš na svém kontě už obrovské množství počinů, včetně operních a na podobném projektu jako jsou Malí velcí filharmonici spolupracuješ s Českou filharmonií. Který z těch projektů je pro Tebe srdcový, zajímavý, na co už nikdy nezapomeneš?
Já se podržím toho tématu, o kterém se tady bavíme. Je výjimečné pracovat s mladými, nejmladšími, se studenty a dětmi. To je energie, která je přirozená, automatická a povznášející. Je to něco jiného než běžná praxe s profesionálními tělesy. Několik let jsem spolupracoval s Českou filharmonií na přípravách koncertů ve spolupráci se ZUŠ a Petrem Altrichtrem a je to něco na co asi nikdy nezapomenu. Ta energie, která na zkouškách i koncertech je, je jedinečná.
Těch momentů bylo více, nejen se studentskými orchestry. Mám nádhernou vzpomínku, kdy jsme s orchestrem Janáčkovy opery pořádali koncert v době mezi kovidovými vlnami, kdy jsme mohli hrát, ale byl zákaz zpěvu. Hráli jsme Proroctví Libuše z opery Libuše a protože se nemohlo zpívat, tak Libuše to proroctví recitovala. Celkově to mělo velkou sílu.
A pak bych mohl pokračovat dál a dál. Pamatuji si velice dobře na svůj první inaugurační koncert se zlínskou filharmonií, to bylo něco, co v člověku také zůstane. Kdy jsme společně provedli Sukovu symfonii E dur a od té doby je to jedna z mých nejmilovanějších symfonií.
Zlínský orchestr je podle mě vůbec v rámci Česka úžasný hráčsky, má hezkou energii, je tam cítit Morava. Co kromě orchestru máš ve Zlíně ještě rád?
Se zlínskou filharmonií jsem měl svou úplně první zkušenost v šestnácti letech, kdy jsem s ní hrál sólově na violoncello ještě nahoře v Domě umění. A po dvanácti letech jsem tady dirigoval open air koncert na platformě Baťova institutu, dirigoval jsem půlku Mé vlasti a pamatuji si, že jsem z toho koncertu večer přijel domů a nemohl jsem spát. Myslel jsem na to, že by bylo krásné s tímto tělesem častěji spolupracovat. Právě pro tu energii, která v něm je. Velice brzy přišla nabídka na abonentní koncert, který proběhl v lednu 2020. A po tomto jsem dostal od pana ředitele filharmonie nabídku na pozici šéfdirigenta. Takže já to beru jako malý zázrak, že moje přání, vyřčeno někdy v noci po koncertě, se velice brzy splnilo.
Je to těleso, s kterým jsem strašně rád, je to těleso, které je mladé duchem, má energii, která se jen tak nevidí, ta Morava tam je… Mám to spojeno se Zlínem i jako městem, jsem tu poslední tři roky skoro pořád, a je to velmi mladé, pulzující město.
Děkuji za rozhovor. Zakončila bych ho přáním, ať se plní nejen sny Tobě a zlínské filharmonii, i účastníkům našeho společného projektu Malí velcí filharmonici, který spojil děti ze ZUŠ Zlínského kraje FBM, i Živý Zlín. Ať se všechno vydaří, ať ta euforie přijde a čerpáme z ní dlouhá léta.
Děkuji.
S Robertem Kružíkem si povídala ředitelka Živého Zlína Jana Kubáčová.
Podcast s Robertem Kružíkem si můžete poslechnout zde.
Nalaďte se na víkend s novým dílem našeho podcastu Zámecký obývák! Pozvání přijal Martin Gazda, zakladatel IS Produkce s.r.o. a jeden ze spolupracovníků na výstavě Baťa: 130 let poté.
Jak oživit více než sto let staré baťovské fotografie, v čem všem dokáže umělá inteligence překvapit, jaká jsou její rizika a co obnáší rozmluvení virtuálního zaměstnance firmy Baťa? To se dozvíte v podcastu zde.
Výstava je k vidění do 14. dubna v Kolektivním domě. Otevírací doba: středa-neděle od 14 do 18 hodin.
Zámecký obývák. Přesně tak se jmenuje náš nový podcast, se kterým nasajete inspiraci od zajímavých hostů, nahlédnete do zákulisí Živého Zlína a váš pohled na naše město bude zase o něco barevnější.
Proč je Zlín podobný New Yorku, v čem je výstava ve Zlíně výjimečná a kdo je Tofa? Na to vše odpovídá naší ředitelce Janě Kubáčové světoznámá umělkyně Eliška Podzimková, jejíž výstavu zahájíme už ve čtvrtek 18. ledna v 17 hodin!
Vzhůru k poslechu! Najdete nás také na Spotify, Apple Podcasts a dalších streamovacích platformách.
Nejnovější komentáře