Trienále Prostor Zlín 2022

Porevoluční euforie svědčila velkolepým realizacím, které nabourávaly totalitní šeď města. Začátek nového milénia v reakci na všudy přítomný vizuální smog a privatizaci veřejného prostoru pro změnu provázely spíše nenápadné zásahy do exteriéru města. Poslední ročníky se více soustředily na historii a reflexi umění ve veřejném prostoru. Přestože řada kvalitních realizací po konci výstav nakonec ve městě zůstala, trienále Prostor Zlín nebylo takto koncipováno.

Letošního devátého ročníku se účastní Anna Hulačová, Tomáš Moravec, Pavla Sceranková a TIMO, čtyři umělci s bohatými zkušenostmi s vystavováním mimo bezpečí galerie. S veřejným prostorem pracuje každý z nich jiným způsobem. Od figurální sochy, přes objekty, instalace po street art. Zlín se za tři dekády zásadně proměnil. Umělci nemají k dispozici zanedbané a zároveň mimořádně inspirativní, postindustriální město. Veřejný prostor je ve Zlíně opečovávaný jako málo kde, ale nepřestává být výzvou.

Projekt se uskutečňuje za finanční podpory statutárního města Zlína při příležitosti 700 let města. Záštitu nad Trienále Prostor Zlín 2022 převzali Zuzana Fišerová, radní pro oblast kultury a školství Zlínského kraje a Pavel Stojar, náměstek primátora statutárního města Zlína.

INSTALACE

Anna Hulačová

Posezení na časové ose

Mezi budovami 22 a 23, 49.223742, 17.658725

Figura – jezdec v pozici balancujícího skateboardisty „sedícího“ na hadovi, transformovaném do tvaru zkrouceného koberce je metaforickou reflexí jedince jako civilizace v běhu času a prostoru. Had také může evokovat egyptskou bohyni Meretseger. Postava jezdce oděná v gotickém hábitu se stává více individualistickou a anonymní. Zároveň však evokuje absenci módy v dlouhém časovém horizontu, což působí, že nevyužívá potenciálu tohoto „města bot a snů“. Avšak doba se mění a často v etapách pohlcuje a recykluje minulost. Jízda je zároveň surrealistickou představou času, který se v některých kulturách jevil spíše jako „bezčasí“ nebo podsvětí. Odkud a kam had míří, není známo, stejně tak do jaké míry balancující postava směr jízdy ovládá. Tělo sedícího je však v detailech stále v nutném spojení s rostlinným a živočišným světem, který je podobně křehký a snadno zranitelný, jako on sám.

Tomáš Moravec

PLOCHA

Podjezd autobusové nádraží, 49.22630236476425, 17.661457454919255

Parčík u autobusového nádraží je průchozí prostor nepříliš kultivované městské zeleně. Stal se místem, kudy se prochází po spontánních trajektoriích bez zpevněných cest. V pevně strukturovaném řádu okolního města představuje odklon od funkčního celku. Instalace Tomáše Moravce pro Prostor Zlín situuje do jeho prostoru novou možnost nahlížení na toto místo. Čtvercová pochozí podesta o rozměrech 5 x 5 m vytváří zdvih nad úroveň terénu. Kruhová díra v jejím středu je chybějící částí celku. Částí, jejíž naplnění může vzejít až z každodenního užití prostorového novotvaru. Instalace je pomyslnou inverzí kulatého stolu a vyzívá k posezení s nohami svěšenými do prázdna, v jehož středu se můžeme opřít pouze o svou přítomnost.

Pavla Sceranková

brána Svitu – vstup do Baťova továrního areálu, 49.22380049421759, 17.66037960659721

Vstupní brána areálu bývalé Baťové továrny ve Zlíně byla postavena v roce 1979. Autorem projektu byl architekt Ladislav Pastrnek. Brána vznikla mnohem později než areál samotnáý. Součástí brány bylo logo národného podniku Svit, který vznikl zestátněním koncernu Baťa 27. října 1945 a od 1. ledna 1949 fungoval pod názvem Svit, národní podnik. Logo Svit je v současnosti nahrazeno informačním bilboardem, který překrývá téměř celý portál brány.

Instalace Pavly Scerankové portál dočasně odkrývá a pracuje s fragmenty původního nápisu Svit. Z nápisu vyjímá 7 bodů – kruhů o průměrech od 20 do 60 cm. Výběr je podmíněn cílem nápis co nejvíc rozpohybovat – nechat jeho fragmenty rotovat jako lopatky větrného mlýnu. Za tímto účelem byly všechny body zdvojené a umístěné proti sobě na tyče, které můžou rotovat kolem své osy.

“Lopatky” může poryv vzduchu uvést do pohybu, nebo je nechá stát v kterémkoliv místě na oběžné dráze. Jednou za čas se tak body ocitnou v místě, ze kterého byli pomyslně vyjmuté. Jinak se pohybem po kruhových dráhach dostávají do pozic zcela mimo původní nápis. Vytvářejí tak nahodilé geometrické kompozice. Jako abstraktní obrazce představují možné začátky a souřadnice pro loga nové, které zatím nejsou vyslovené, ale čekají na novou energii, která by jim dala příležitost se rozvinout.

Instalace pracuje s hypotézou, která se nechce nostalgicky vracet do minulosti a jejích komplikovaných cest ale taky ji nechce odmítat, překrývat. Věří, že i to, co se vytrácí, pořád nabízí inspirativní potenciál, kterým lze uvést do pohybu myšlenky nové.

TIMO

park u autobusového nádraží, 49.22630236476425, 17.661457454919255

Les jako čárový kód je hranice pozorování okolního světa mezi utilitárním pohledem podtrhujícím funkci a mezi nezasahujícím přístupem – odstupem. Je okolní svět hodnotný sám o sobě nebo jen ve vztahu k nám? Kde končí slovo les a začíná slovo dřevní hmota? Kde končí slovo zvíře a začíná slovo maso? Kolik tun ryb zahynulo v Bečvě? Tento pohled se dále nabízí jako jedna z možných interpretací umění obecně. Rozdovádí nás pohled na obraz nebo si jej kupujeme jako investici a zasuneme do depozitáře? Je umění další položkou vedle zlatých cihliček, kryptoměn a akcií? Ale zpátky na začátek – nejde jen o pohled na art, ale na svět obecně