Poznejte v rámci festivalu Dny architektury památkově chráněné výškové budovy ve Zlíně! Všechny budou 28. 8. od 19.00 ze střechy svítit do nebe bílým sloupem světla. Výjimečnou podívanou doporučujeme pozorovat například z Jižních Svahů a dalších vyhlídkových míst nad Zlínem. Program ke Dni architektury ve Zlíně připravila příspěvková organizace Živý Zlín.

Drofa, Zálešná I č. 4057

Desetipodlažní objekt bytového domu, prostého obdélného půdorysu s celkem 173 byty pro 320
osob, vznikal od projektu až k realizaci v letech 1959-1963 jako experimentální projekt firmy
Centroprojekt pro hromadné malometrážní bydlení. Samotná stavba probíhala od října 1961 do
prosince 1963, úpravy okolí až do roku 1965. Kvůli jeho výstavbě byla demolována část původní
zástavby baťovských domků v prostoru Zálešné I.

Byty byly původně určeny zejména bezdětným jednotlivcům či párům, ať už mladým nebo seniorům,
dnes je obydlen zejména seniori. Jednotlivé typy garsoniér (původně plánovaných 16, dnes 26) a
jedno nebo dvoupokojových bytů (vzniklých později přepříčkováním), původně v počtu 157 a dnes
147, jsou vybaveny vestavným nábytkem (šatní a potravinová skříň), minimalistickými kuchyněmi či
pouze kuchyňskými kouty v prostoru předsíně a sociálním zázemím s vanou. Obytná plocha
největších bytů nepřesahuje 40 m 2 . Dům byl navržen pro bydlení hotelového typu a vycházel
z principů kolektivního bydlení, tedy se snahou minimalizovat činnosti spojené s běžným provozem
každé domácnosti (vaření, praní, úklid, stravování). K tomu sloužily společné prostory a různé
vychytávky (např. krytý otvor z chodby k donášce jídla do bytu, žehlírny na patře), některé z nich
původně nerealizované (domácí telefony, zvonky, byt vrátného).

Objekt je řešen jako trojtaktová dispozice s centrální chodbou, hlavním vstupem na západě a bočním
schodištěm prosvětleným luxferovým pásem s podélně orientovanými okny podest na východě,
doplněné obytnými jednotkami po obou stranách chodby taktéž ve směru východ-západ. Společné
prostory (sklepy) a technické zázemí (sklady, prádelny s mandlovnou, spalovna odpadu, přípravna
masa) byly situovány do suterénu, v 1. nadzemním podlaží se nacházely společenské prostory (sál,
jídelna) a také byt správce a původně ještě obsluhy výtahu. Později bylo pro další technické a
společenské zázemí přistavěno jižně také samostatné kolmé dvoupodlažní křídlo, jenž dle původního
návrhu architekta mělo být s obytnou částí propojeno krytou chodbou. Tato část dnes slouží jako
veřejné obchodní a společenské centrum s prodejními plochami a restauračním zařízením.

Samotná konstrukce stavby je použitými materiály i technologií také experimentální. Nosnou
konstrukci tvoří bedněný železobetonový skelet s kruhovými průřezy sloupů v přírodním odstínu
betonu a modulového systému s původním baťovským rozponem 6,15 x 6,15 m, mezi nimi cihelné
vyzdívky a typové výplňové betonové parapety a okna. Hornímu podlaží dominuje krytá terasa, ve
středové části později upravená na byty. Jednotlivé parapety východní a západní fasády se zvlněným
povrchem jsou barevně odlišeny v odstínech červené a světle krémové, severní a jižní fasády zdobí
typizované betonové balkony s perforací, použité již na jiných objektech hromadného bydlení
(Morýsovy domy, Věžové domy, Kolektivní dům). Stavba dnes neoficiálně nese jméno svého autora,
architekta Miroslava Drofy a od roku 2000 je chráněna jako nemovitá kulturní památka.

Morýsovy domy, Třída T. Bati 1276 a 1285

Představují dvojici shodně koncipovaných samostatně stojících obytných apartmánových domů ve
východní části města, které byly postaveny na zelené louce dle regulačního plánu J. Voženílka (1947). Autorem obou staveb je Miroslav Drofa, do běžného provozu byly dány v roce 1949 a jméno
dostaly na počest tragicky zemřelého zlínského starosty Viléma Morýse. Od roku 2001 jsou oba
objekty pod památkovou ochranou jako nemovité kulturní památky.

Jedná se, stejně jako v případě bytového domu Drofa o objekty tzv. chodbového typu s trojtaktovou
dispozicí, s obytnými částmi orientovanými směr východ-západ podél centrální chodby a kolmým
středovým traktem reprezentativního vstupu a schodiště, prostých obdélných půdorysů, v posledním
patře se zastřešenými pochozími terasami, dnes již částečně upravenými na byty. Plošná výměra,
nejčastěji 68 a 85 m 2 , i vybavení jednotlivých typů bytů však na rozdíl od Drofy poskytuje dostatečný
komfort, jelikož se jednalo o objekty určené k bydlení rodin s dětmi. V objektu se celkově nachází 97
bytů uměle odvětrávaných bytů, z toho 60 dvoupokojových, 30 třípokojových a 7 garsoniér, přízemí a
suterén bylo vyhrazeno pro technické zázemí a společenské prostory kolektivního bydlení, včetně
jídelny a restaurace nebo provozu školky či jeslí až pro 60 dětí a tyto funkce plní v mírně pozměněné
formě dodnes. Oba domy se v nabídce služeb vzájemně doplňovaly.

Věžové domy, Třída T. Bati č. p. 861, 863, 874, 876, 879

Představují soubor pěti osmietážových domů věžového typu, čtvercového půdorysu, součást
výstavby hromadného nájemního bydlení východní části města dle regulačního plánu J. Voženílka z
roku 1947. Ten však z důvodu poválečného akutního nedostatku bytů v původní variantě počítal
s téměř dvojnásobným počtem. Z celého souboru jsou jako kulturní památky evidovány od roku 2002
pouze objekty s č. p. 874, 861 a 876.

Stejně jako nedaleké Morýsovy domy je i jejich autorem architekt Miroslav Drofa a stavba probíhala
v letech 1947-1950. Jejich podoba je inspirována skandinávskou bytovou výstavbou, není však použit
modulový systém se železobetonovým skeletem, ale konstrukce obvodového pláště je v duchu
konstruktivismu plně vyzděná z cihel, a to včetně okenních nadpraží. Monolitické jsou pouze
horizontální prvky železobetonových stropů a základových pasů. Ploché pochozí střechy mají
výraznou prolomenou atikovou nástavbu s plnými nárožními vyzdívkami a subtilním rámováním. Na
území republiky se další věžové domy nacházejí i na dalších místech Zlína, stejně tak v mnoha
menších i větších městech po celé republice, např. v Brně, Praze, Ostravě, Olomouci, Pardubicích
Kladně. Jedná se však až na kladenskou výstavbu již o zástupce sorely, panelové výstavby či
experimenty ze 60. let a mladší.

Vnitřní dispozici objektu dominuje centrální schodiště s technickým zázemím (shoz na odpadky,
výtah), kolem něhož jsou (až na přízemí) v každém patře seskupeny vždy čtyři bytové jednotky. Těch
je v domě celkem 29 a tvoří je dvoupokojové uměle odvětrávané byty s kuchyní, celkovou výměrou
cca 45 m 2 a vestavěným nábytkem, přísně symetrické. Byly určeny zejména pro mladé páry.
Neomítaná režná fasáda je akcentována opět již hojně rozšířenými typizovanými perforovanými
betonovými prefabrikovanými balkony, pro každý byt jedním.

Kolektivní dům, Osvoboditelů č. p. 3778

Objekt reprezentující myšlenku kolektivního bydlení je zastoupen dvěma funkčně oddělenými křídly
(obytná dvanáctipodlažní část, kolmo zalomené přízemní křídlo se školkou a jeslemi) a je, stejně jako
ostatní výškové domy, orientovaný bytovými jednotkami směr východ-západ. Dnes jsou již obě křídla
stavebně oddělena, původně bylo dětské křídlo z obytné části přístupné. Také náplň některých
prostor i myšlenka kolektivního bydlení se později neosvědčila a tyto byly postupně upraveny (např.
jídelna na restauraci a později ve vysokoškolskou menzu, poté kulturní prostory, přestavba tělocvičny
na byt). Objekt je od roku 1958 evidován jako kulturní památka.

Stavba vznikla v původně rozsáhlé zahradě ředitelské vily a bratra zakladatele baťovského koncernu,
Jana Antonína Bati. Ještě před výstavbou vily zde však původně stával přízemní domek poštmistra J.
A. Minaříka. Po válce byla vila i s pozemky J. A. Baťovi vyvlastněna, zahrada zmenšena a od roku 1951
upravena pro potřeby Československého rozhlasu, jenž zde sídlí dodnes. Výstavba pro vybrané
zaměstnance a mladé rodiny původně baťovského koncernu (později již pod hlavičkou Svitu)
probíhala v letech 1948–1950 podle návrhu architekta a urbanisty Jiřího Voženílka a předcházela jí
instalace vzorové obytné buňky v části Díly, na níž se ve spolupráci s J. Voženílkem podílel i architekt
Miroslav Drofa. Dům byl navržen jako experiment dobových myšlenek kolektivního bydlení, které
rezonovaly u levicově orientovaných architektů již od 20. let 20. století a měly řešit společné kvalitní
bydlení s maximem komfortu a nabízených služeb zaměstnaných rodičů, tedy se snahou
minimalizovat činnosti spojené s běžným provozem každé domácnosti (vaření, praní, úklid,
stravování, péče o děti).

Konstrukčně je objekt řešen jako železobetonový skelet s cihelnými vyzdívkami a pásovými okny,
nově však již v odlišném modulu s rozměry 7,35 x 7,35 m, fasádu z východní a západní strany doplňují
typické prefabrikované betonové balkony, v rámci celkového výtvarného efektu šachovnicově
rozmístěné.

Dispozičně je obytná část objektu s dvou a třípokojovými byty řešena jako trojtrakt prostého
obdélného půdorysu chodbového typu s centrálně orientovaným schodištěm na západě a hlavním
vstupem na východě. Celkem je v objektu situováno 26 třípokojových bytů s výměrou 55 – 62 m 2 a 76
dvoupokojových bytů plochy 39 m 2 . Nechybí v duchu kolektivního bydlení občanská vybavenost
v přízemí a suterénu v podobě shozů na prádlo, kuchyně s nákladním výtahem a sklady potravin,
jídelny, spalovna, sklepy, klubovny, restaurace, v bytech pak minimalistické kuchyně nebo kuchyňské
kouty, centrálně uměle osvětlené a odvětrávané, vestavěný nábytek. Specialitou jednotlivých pokojů
jsou variabilní posuvné dřevěné příčky. Střešní plocha s pochozí terasou byla určena ke
společenskému vyžití a rekreaci, v centrální části nechyběly prostory skořepinově zastřešené
tělocvičny se zázemím. Společné prostory jsou řešeny reprezentativně, s kvalitními materiály
(travertin, dýha) a doplněny výtvarnými díly (keramické reliéfy v bývalé jídelně i na podestách
jednotlivých podlaží).

Mimo zlínskou variantu byl v letech 1946-1958 realizován dle návrhu architektů Václava Hilského a
Evžena Linharta ještě kolektivní dům v Litvínově, ten však tvoří již soubor tří objektů složitějšího
půdorysu (dvě třináctipodlažní obytné budovy se zalomením s celkem 352 byty a sedmipodlažní
střední propojovací trakt s občanskou vybaveností). Čtyři typy bytů (mezonetové dvoupodlažní, tří a
dvoupokojové a garsoniéry) poskytovaly zázemí pro 1400 zaměstnanců bývalých Stalinových
chemických závodů v Záluží u Mostu.

Jednadvacítka, Třída T. Bati č. p. 21

Dnešní sídlo krajského úřadu Zlínského kraje, původně administrativní budova koncernu Baťa z konce třicátých let 20. století a předtím muzeum obuvi, představuje vrchol tvorby architekta Vladimíra Karfíka,
rodáka z nedalekého Kudlova. Objekt figuruje již od roku 1958 na seznamu kulturních památek.
Ve své době s výškou téměř 80 m představovala nejvyšší budovu ve střední Evropě a dodnes i
pohledovou a výškovou dominantu nejen původního továrního areálu, ale i celé západní části města.
Budova s tehdy řadou inovativních prvků, vystavěná v letech 1936-1939, má celkem 16 podlaží.

Z toho 13 je typizovaných, s centrální chodbou a kancelářskými prostory až pro 200 zaměstnanců
dělenými původně v duchu open space dle potřeby pouze pohyblivými skleněnými příčkami. Přízemí
a suterén slouží jako expozice s původní a plně funkční, technicky i komfortně zařízenou pojízdnou
ředitelskou kanceláří situovanou ve výtahu a technické zázemí, další expozice se nachází v původně
ředitelském a materiálově i dispozičně odlišně pojatém reprezentativním 8. podlaží (dnes sídlo
hejtmana). Nejvyšší 15. a 16. podlaží tvoří společenské prostory se zasedací místností pro
zastupitelstvo a částečně zastřešená a později zastavěná pochozí terasa s kavárnou, v této části se
nachází i servisní prostory s typickým závěsným klecovým systém pro údržbu objektu zvaným Kočka,
který se pohyboval po kolejnicích, instalovaných po obvodu celé budovy.

Základním konstrukčním schématem trojtraktové dispozice je železobetonový skelet s cihelnými
vyzdívkami a keramickým obkladem mezi betonovými sloupy kruhového profilu v duchu baťovského
funkcionalismu. Fasádu odlehčují dvojitá ocelová, vertikálně orientovaná a horizontálně členěná okna
s typickým světle zeleným nátěrem a omezeným otevíráním, které kvůli přítomnosti vzduchotechniky
a snížení nákladů bylo již historicky minimalizováno. Rozměrově je pro jednotlivá pole zastoupen
modul typický pro výstavbu továrních budov, a to 6,15 x 6,15 m. Prosté kubické tvarosloví objektu
bylo v 60. letech doplněno ještě o nový vstup z třídy T. Bati, dnes řešený s pevnou předsunutou
markýzou podepřenou číslicí 21.

Autor textu: kunsthistorička Martina Kroutilová